2. chlapecký oddíl, vyškov
Junák – český skaut
WOSM
ďťż
Facebook
YouTube"
Instagram"

Tábor 2010

old

V dnešní době je naprosto normální a běžné, že když si chceme dát k obědu maso, tak nejdeme ulovit divokou zvěř do lesa, ale pohodlně zajdeme do nejbližšího supermarketu a tam si vybereme dle naší libosti. Kuřecí, krůtí, hovězí, vepřové,... vše, na co si jen vzpomeneme. Ale zamysleli jste se někdy nad tím, co vše předchází tomu, než se maso dostane do vašeho obchodu?

seceni_travy

Výpava "bez rodičů" do Rudic 17. 4.

Výprava ještě ani nezačala a už z toho byly zmatky. Co vlastně vezmeme s sebou - rodiče nebo věci na normální výpravu? Verdikt zazněl jasně : Bez rodičů.

V sobotu jsme se sešli v 6:30. Nikdo nebyl z toho ranného času nadšen, ale byli jsme nuceni podřídit se řádu, konkrétně jízdnímu. Autobus nás vyplivnul v nějaké vesničce možná i střediskové. Výprava mohla začít. První hra, kterou jsme absolvovali, byla velice optimistická – Na světě došla voda a my jsme měli každý už jen jeden pramen, samozřejmě jsme jich chtěli víc (typická lidská vlastnost), tak jsme se o ně pobili. V této hře byly domlouvány tajné dohody a spiknutí, která když se nevyvedla ihned, jedna strana zradila druhou a spolčila se s třetí. Další zastávka byla u skal nad Rudickým propadáním. Tam jsme měli pauzu na jídlo, při které jsme měli připravit scénky. Scénky zaměřené na různé typy rodin byly velice povedené. Poté jsme drželi minutu ticha za tragedii v Polsku. To bylo podle mě pěkné gesto, přece jenom jsou Poláci naši sousedé a také Slované. Další hra byla o zlodějích „princátek“ – povedená hra. Odpoledne ještě nekončilo, vydali jsme se podívat na propadání, velice zajímavý přírodní úkaz. Po pravdě, nechtěl bych tam spadnout! Mira tam ve vodě vyvenčil svůj kotlík. Kolem propadání bylo spousta zajímavých kamenů , tak Martin vyhlásil soutěž, kdo zjistí jaký je to druh kamene. Za to má u mě plus.

Při cestě domů chtěl Ondra klikovat na rozbitém skle, díky bohu na to nebyl čas. Bylo to fajn. Tak zase příště na výpravě!

Mates

olomouc

Olomouc 19.2.-21.2.

Na výpravu jsme se vydali v pátek. Sraz byl na vlakovém nádraží o půl čtvrté. Z nádraží jsme vyjeli vlakem do Olomouce, kde jsme ještě chvíli jeli MHD, než jsme dorazili ke klubovně, která byla blízko základní školy. Ten večer jsme se ubytovali a vyrobili dárek pro skautky. Poté dostala každá družina za úkol naplánovat jídelníček na dva dny. Potom už se šlo spát.

Večer jsme šli popřát skautkám ke dni sesterství tak správně jak se má - s darem, písní a květinou..

Další den byli vzbuzeni rádcové v 6:30, aby nakoupili potraviny na snídani. Ostatní členové družin zatím mohli ještě spát. Všichni ostatní pak dělali rozcvičku formou hry a rádcové se zatím vrátili z nákupu a byla snídaně. Avšak potřebovali jsme potraviny na celé dva dny a tak vyrazili po snídani do obchodu nejen rádcové, ale i členové družin. Po hromadném nákupu následovalo vaření obědu a polední klid. Odpoledne následovala hra, při které jsme se všichni pěkně povozili autobusem či tramvají a poznali památky Olomouce. Večer jsme šli popřát skautkám ke dni sesterství tak správně jak se má - s darem, písní a květinou. Oni nám dali na oplátku dorty, které samy upekly a zazpívali jsme si spolu. Po určité době jsme se však už museli vrátit na klubovnu a jít spát.

Další den jsme se už ale museli balit. K nejpopulárnějším hrám výpravy patřil stolní fotbal, který se nevynechal ani dnes. Celý den jsme vařili, hráli zajímavé hry, ale o půl čtvrté jsme se museli vydat na nádraží, kde jsme ještě čekali v čekárně a potom jeli domů.

Tadeáš

olomouc

48 hodin bez ničeho: Propařil celou noc a spal na nejvyšším bodě okresu

Mezerami v zapnuté celtě prosvítaly první sluneční paprsky. Náhle je překryl čísi stín. „Vstávej, mᚠ5 minut na to, aby ses připravil.“ Ten stín byl Martin, vůdce oddílu. To on uděluje povolení ke splnění výzev. Rychle jsem se vyhrabal ze spacáku, oblékl se a vyšel ven ze stanu na louku prozářenou sluncem a třpytící se kapkami rosy. Tušil jsem, že nadešel čas splnit nejdrsnější výzvu ve stezce. Výzvu, kterou není hanba vzdát…

Minulý rok jsme v oddíle začali plnit nové stezky. Na konci stezky ohně, nejobtížnější a také poslední, mě zaujala výzva: Dva dny bez ničeho. Když jsme si později přečetli všeobecné podklady v manuálu ke stezce, zjistili jsme, že podmínky jaké jsme si nastavili, jsou mnohem drsnější. Stezka například uvádí, že výzvu plní dva skauti zároveň a netrvá dva celé dny, ale končí už druhý den večer. Takže to bylo vlastně 48 hodin bez ničeho. Protože jsem byl první z našeho oddílu, kdo to plnil, nastavil jsem tak vlastně nevědomky vysokou laku této výzvy v našem oddíle. Ale teď zpátky k příběhu.

Co dělat 2 dny?

Bylo kolem půl sedmé, když mě Martin vzbudil. Vydali jsme se k Martinovu Fordu Ka, kterým mě odvezl do Studnic. V autě jsem dostal sušenku a jablko, které jsem musel sníst do sedmi hodin. Ve Studnicích, Kulířově a Krásensku jsem nesměl o nic žádat nebo jinak otravovat místní obyvatele. Na návsi jsem našel žlutou ceduli cyklostezky do Baldovce a Odrůvek. Protože jsem neměl co dělat a tohle byla jediná cedule v okolí, kterou jsem viděl, tak jsem se vydal po ní. Ještě ve Studnicích se mi chtělo na záchod, ale stačil jsem bohudíky doběhnout do blízkého smrkového lesíka.

Na cestě do Odrůvek se jinak nic zajímavého nestalo. V Odrůvkách jsem našel další značky a po nich se dopravil až za vesnici. Chvílemi bylo důležité uvažovat jako naprostý hlupák, protože někde se cesta rozdvojovala nebo křižovala s jinou, na těchto místech občas nebyly šipky a tyhle značení se dělají tak, aby je pochopil i naprostý výmaz. Nejvíce se osvědčilo nepřemýšlet radši vůbec. Nějak jsem se tedy dostal až k další vesnici. Nejdříve jsem z ní viděl jenom rybník a statek, nejspíš mlýn. Měl jsem tedy docela nahnáno, kam jsem to po těch polňačkách vlastně přišel.

Odrůvky. To jsem si mohl myslet. V Odrůvkách se špatně hledali lidé před domy. Bylo to jako město duchů. V tomto případě osada.

Za chvíli hledání jsem uviděl ceduli Rozstání i další žlutou cedulku. Tentokrát byla obrácena směrem na Nové Sady a Odrůvky, ale ještě mi to nepřišlo moc divné. Teprve tehdy, když se přede mnou ztrácela polní cesta v kukuřici a vysokém obilí, jsem si řekl, že je to divné, ale protože do vsi se mi zpátky nechtělo, pokračoval jsem polem. Asi za kilometrem pole se vynořila dědina. Odrůvky. To jsem si mohl myslet. V Odrůvkách se špatně hledali lidé před domy. Bylo to jako město duchů. V tomto případě osada. Nakonec se mi ale podařilo najít nějakého člověka a zeptat se na cestu. Odpověděl, že se do Baldovce dostanu po cyklostezce, po které jsem šel. Vydal jsem se tedy zpátky do Rozstání. Bylo pěkné horko a dost mě to štvalo.

Po dvaceti minutách hledání se objevila vysněná cedule žlutá cedule. Vypadalo to, že mám vyhráno, ale později jsem proklínal toho člověka, který mi doporučil tuhle cyklostezku. Rozstání je totiž velmi roztáhlá dědina a já byl pouze v jedné její části. Za druhou částí totiž vedla silnice do Baldovce vzdáleného 2 kilometry, ale to jsem nevěděl. Cesta mě vedla po polňačkách, lesem, celé jsem to obešel asi pěti možná šestikilometrovou oklikou. Mezi tím hodně pražilo slunce a mé vybledlé červené, teď už růžové, batikované tričko se proměnilo v šátek proti slunci.

Najednou se les po pár krocích proměnil ve vesnici. Byl to Baldovec. Sem jsem měl namířeno kvůli tomu, že pitná voda v blízkém kempu je zadarmo, protože se tam záchody a sprchy nezavírají. Musel jsem ještě asi kilometr kolem lomu do kempu. V kempu bylo narváno, hlava na hlavě, takže moje jediná myšlenka byla napít se a rychle pryč! Stačil jsem zaslechnout nějakého borce v autě, jak se ptá na cestu do tábora. Díky tomu jsem se dozvěděl místa dvou táborů, které byly možná i skautské, to už jsem z rozhovoru nepobral. A pak mě to napadlo: Ve skautských táborech bych mohl vysomrovat i nějaké jídlo! A samozřejmě i sehnat nocleh, popovídat si a prozkoumat, který tábor by se dal přepadnout. To byl takový bonusový úkol. Volba padla na tábor od kempu směrem na Holštejn.

Všude táboří skauti

Mohlo být poledne, kdy jsem se dostal na louku s táborem, cesta vedla přes brod, ale ten šlo přeskákal po kamenech. První co mě upoutalo, byl nápis na bráně „Minetaka“ a ještě „dívčí oddíl Boskovice“. Číslo oddílu si už nepamatuji. Pak jsem v takovém přístřešku potaženém igelitem uviděl člověka.V přístřešku byla kuchyň s jídelnou. Vůdkyně si tam sušila vlasy v ručníku. Tak jsem se představil, takové to“ „Ahoj, já jsem Vojta z Vyškova, jsem skaut, plním si výzvu 48 hodin bez ničeho a protože nemám co dělat, chodím navštěvovat tábory.“ A bla bla bla. Její svěřenkyně měly zrovna poslední celotáborovou hru, byly někde na výletě a ona hlídala tábor. Tak jsme si spolu povídali a já byl docela překvapen tím, že mají kamna z cihel a betonu. Jinak jejich oddíl vůbec neplnil novou stezku a skautky měly vlastní zkoušky. Dozvěděl jsem se i mnoho dalších věcí z chodu jejich oddílu a tábora, například to, že nemá smysl je přepadat, protože hned zítra odjíždí domu. Zjistil jsem, že ten borec, co se ptal na cestu do tábora, jim tam bude pár hodinek hlídat tábor. Pak jsem se u nich napil šávy a šel. Tímto tedy děkuji Boskovickým skautkám za přijetí.

Na to abych mohl k dalšímu táboru, jsem musel zpátky přes kemp k lomu. Od lomu jsem zamířil směrem na Vysočany, bos, protože na nohách se mi už dělaly puchýře a chodit v botách není tak zábavné. Cesta tedy vcelku ubíhala a mezi stromy se objevily vrcholky tee-pee. Další skautský tábor, pomyslel jsem si. Mám tedy vcelku štěstí, dva ze dvou táborů jsou skautské. Překročil jsem potok v místě, kde byla na druhém břehu vidět pěšina mezi kopřivami. Ovšem na protější straně potoka byl popel, který se přilepil na mé mokré nohy. No, co už, do potoka se vracet nebudu. Vyšel jsem vstříc další etapě svého putování.

Doběhl jsem až k Rozstání, ale cestou jsem si něco vrazil do nohy a Šlapanice jsem nenašel, tak mi nezbývalo nic jiného, než se zase vrátit do Baldovce k hodným skautům.

Opět jsem odříkal svou průpovídku o výzvě a dal se se skauty a skautkami do řeči. Poznal jsem spoustu svých brášků a sestřiček od Prostějova. A abych nezapomněl: bratr Bobr pozdravuje všechny ty z našeho střediska, co byli na Ursu a hlavně Lupiče. A také pozdravují Míšu Ble z Klíče, která zná každého. Byli tak hodní a dali mi dokonce zbytek z oběda, kousek filé a pár brambor. Pobyl jsem u nich na program, pomohl s večeří (tu jsem si samozřejmě nedal), zahrál poker a vyzvěděl od nich, kde táboří Šlapanice. Vydal jsem se zpátky do Rozstání, už tou kratší cestou, protože někde po cestě do něj měly tábořit Šlapanice. Doběhl jsem až k Rozstání, ale cestou jsem si něco vrazil do nohy a Šlapanice jsem nenašel, tak mi nezbývalo nic jiného, než se zase vrátit do Baldovce k hodným skautům. Bobr mě přivítal se slovy: „Dobří holubi se vracejí.“ Vysomroval jsem od nich malou celtu a šel si lehnout do lesa, protože jsem je i tak otravoval dost. Našel jsem houpací sí v blízkosti latríny. Ta se stala mým útočištěm na následujících několik hodin. Kolem druhé ráno někdo začal řvát přepad. Tady se vážně nedalo spát. Sbalil jsem celtu a šel do tábora Boskovic vzdáleného asi kilometr a půl. Boskovice měly totiž podsady na kůlech, takže mezi zemí a podsadou bylo tak čtyřicet centimetrů místa. Rychle jsem zalezl pod podsadu a ani se nedíval, jestli někdo hlídá. Mohlo být asi pět hodin a mně začala být zima. Nedivte se, měl jsem jenom tříčtvráky, tričko, army termotričko a tenisky. A ta celta byla opravdu malá. Přestalo mě bavit ležet ve studené trávě a šel jsem zpátky do tábora Prostějova. Lehl jsem do houpací sítě, ale za hodinku už byl někdo v kuchyni, tak jsem se šel ohřát a pomoct se snídaní. Vrátil jsem celtu a po snídani se vydal na cestu. Tentokrát jsem měl namířeno na Holštejn.

Kachnička, zelíčko...

Cestou se mi už bohudíky nic nestalo, nezabloudil jsem, co víc si přát. V Holštejně byla na návsi mapa, rozhodl jsem se, že půjdu do Ostrova a pak do Jedovnic. V Ostrově je rybník, ale nemohl jsem si lehnout, protože to byl rybářský rybník a všichni se na mě dívali, co tam jako dělám bez prutu. Pokračoval jsem v cestě a kousek před Balcarkou mě zastavil děda. Ptal se, co tu dělám. Musel jsem vypadat opravdu úžasně, když si mě takhle všiml. Odříkal jsem svou průpovídku a šel dál. U Balcarky se dalo napít a dojít na záchod zdarma. Byla to značka ideál. Pokračoval jsem dál po červené až do Jedovnic. Po vystoupání většího kopce bylo rozcestí a na něm lavičky. Okamžitě jsem padnul na lavičku a chvilku spal. Pak mě probudili kolemjedoucí cyklisté slovy: „Člověče, no ty co sedíš na té lavečce, za náma pojedou další, tak jim řekni, že mají jet tudy.“ Takovou drzost už jsem dlouho neslyšel. Nejenže mě probudili, ale ještě to oslovení! Sebral jsem se a šel, jakmile odjeli. Dodnes nevím, kde skončila pomalejší skupinka cyklistů. V Jedovnicích jsem si odpočinul a vykoupal se, potom se prošel Kotvrdovicemi až do Senetářova. Jelikož bylo celou dobu zataženo, nevěděl jsem kolik je hodin. A protože pařilo a od rána jsem nic nepil, trápila mě žízeň. Obešel jsem tedy pár domů, ale nikde mi neotevřeli. Už jsem to chtěl skoro vzdát a naposledy zazvonil spíš jen tak z hecu na poslední dveře a otevřela mi starší paní. Popovídal jsem říkanku, požádal o vodu a o čas. Paní mě k mému překvapení vzala dovnitř, dala polévku, pak řekla, že když už jsem u ní, tak mi dá ještě druhé. Skvělá kachna se zelím. Potom mi ještě dala půllitrovku vody s sebou.

Kolem druhé hodiny odpolední jsem vyrazil na cestu. Chtěl jsem se domluvit na ubytování v nějaké hospodě v Lipovci. V Lipovci jsem usnul hned na lavičce před první hospodou. Probudilo mě slintání pána na vozíčku. „Co tu dělᚠmladej?“ „Chci se zeptat, jestli by mi majitel nedal nocleh.“ „Tak to zkus, ale otvírají až v pět.“ Tak jsem čekal do pěti. Pak jsem se od majitele dozvěděl, že mi nocleh nedá. Sednul jsem si u další hospody na schody před ní. Tam mě vyhodili hned po deseti minutách sezení. Až dolů se mi jít nechtělo. Cestou zpátky rostla v zahrádce pěkná švestka. Zazvonil jsem a zeptal se, jestli si nemůžu vzít pár těch švestek. Babička co mi otevřela byla Hanačka jak poleno. Také byla moc ochotná. Za Lipovcem jsem zbaštil deset švestek. Vzpomněl jsem si, že cestou do Krásenska je pod Kojálem taková kamenná zastávka. Rozhodl jsem se tam přespat. Na chvíli jsem si lehnul, ale za pár minut mě probudily zvuky hudby. Zvedl jsem se, abych se podíval, co to je. Najednou zaječelo dítě: „Bubák, bubák.“ Ukazovalo na mě prstem. Se svou maminkou a babičkou zřejmě čekalo na autobus. Protože v přítomnosti toho uřvaného dítěte se nedalo spát, vydal jsem se do Krásenska, podívat se, odkud jde ta hudba.

Pravá vesnická veselica

V Krásensku byla zábava, u Rychty byly kolotoče a před ní stálo pódium. Vstupné bylo 120 Kč, a prostor mezi Rychtou a hřbitovem zahrazen pletivem a stánky. Asi do deseti jsem stál pod prostorem s pódiem, poslouchal a klepal kosu. Od kolotočů se ozývaly výkřiky: „Poslední dvojitá jíízdáááá, poslední jízdáá v tomto roceéé.“ Pak jsem přišel na to jak se vetřít do prostoru s pódiem, kde bylo teplo a hodně lidí. Mezi stánky byl prostor na procházení a nikdo ho nekontroloval. Návštěvníci se tudy chodili vyprazdňovat. Asi třičtvrtě všech lidí chodilo ke hřbitovní zdi. Humus. Vetřel jsem se tedy na „koncert“, kde kapela hrála snad úplně všechno a ne moc kvalitně. Myslím, že by se dalo říct, že jejich heslem byla kvantita a ne kvalita. Pravdou je, že zábava byla slyšet až u nás v táboře. Potkal jsem tady svou kamarádku a seznámil se s jejími kamarádkami. Popovídal jsem si a šel se podívat před pódium.

Lidi šíleli, i na tu nejtvrdší hudbu valili jak na disko. Neměl jsem co dělat, proto jsem pařil taky.

Lidi šíleli, i na tu nejtvrdší hudbu valili jak na disko. Neměl jsem co dělat, proto jsem pařil taky. Všichni kouřili jak fabrika. Pár vyvolených se ožralo natolik, že se zvládli už jenom v sedě přidržovat zábradlí. Chvilku po tom, co jsem pronikl mezi stánky, přestali vybírat vstupné. K vzteku. Několik opilců mě začalo otravovat a najednou mi zvonilo v jednom uchu. Původně jsem měl totiž v plánu pařit až do rána, ale řekl jsem si dost, protože za chvíli bych nemusel slyšet vůbec. Rozloučil jsem se s kamarádkami a vyšel ven z vesnice. Protože mi byla zima, rozhodl jsem se pro menší procházku. Mohlo být kolem půlnoci. Taky jsem nechtěl riskovat to, že mi nějaký opilec po zábavě rozbije ústa, protože jsem mu obsadil lavičku. Procházka se trochu protáhla. Z Krásenska jsem se vydal do Podomí. Odtud jsem šel pěšky do Ruprechtova, abych se podíval na větrný mlýn. Odešel jsem směrem na Kuchlov a pak po červené až do Krásenska. Na zastávce nikdo nebyl a tak jsem si s klidem lehnul.

Ráno mě probudila zima. Cvakal jsem zuby jak závěrkou fotoaparátu. Před zastávkou stáli nějací lidé a čekali na autobus. Vstal jsem a šel do tábora. Šel jsem asi nějak špatně, protože jsem trochu zabloudil. Jednou nohou jsem zapadl do potoka, který byl zarostlý a tak nešel vidět. Můj orientační smysl nakonec nezklamal. Řídil jsem se podle vesnice, o které jsem si myslel, že to je Kulířov. Moje domněnka byla naštěstí správná. Neviděn jsem se dostal na dohled a doslech tábora a užíval si tu chvilku klidu, kterou jsem ještě měl,potěšen tím, že se po mně Martin marně shání. Když už volal do lesa, tak jsem vyšel. O hodinu později, ale živ a zdráv.

Božetěch

Božetěch

nášivka

Doprava - doleva

old

Na dopravním hřišti si ukážeme jak bezpečně jezdit na kole. Zkus co jsi si zapamatoval. Jestli jsi na hřišti nebyl, tak si můžeš zopakovat bezpečnost na kole alespoň online. A taky jestli si plníš odbornost cyklistika, tak nezapomeň poslat screen výsledků testu, a že jsi prošel tři cesty.

Martin| 28. 5. 2010

Odborky a odbornosti

old

Na táboře je ideální příležitost k tomu splnit si nějakou odborku. Odborek a odborností je velké množství, proto jsme vybrali několik z nich, na které se zaměříme. Sespsali jsme je do přehledné tabulky a na tobě je už jen vybrat si tu svou. Na podmínkách pro tebe se přímo domluvíme - nechce se po členovi, který je u nás první rok, to samé co po jeho rádci. Je potřeba, aby jsi se na plnění trochu připravil už před táborem. Tak se přijdi domluvit s Martinem, třeba na dopravním hřišti, oddílovce, junu nebo závěrečné výpravě.

Martin| 23. 5. 2010

Výprava do Rudic

old

...První hra, kterou jsme absolvovali, byla velice optimistická – Na světě došla voda a my jsme měli každý už jen jeden pramen, samozřejmě jsme jich chtěli víc (typická lidská vlastnost), tak jsme se o ně pobili.

Podívejte se na fotky

Mates| 5. 5. 2010

24. 4. - Den v krojích

wh

Na náměstí se nás sešla spousta. Společně jsme vytvořili velkou lilii, vyjedli Jánským zmrzlinu a porozhlídli se po Vyškově z radniční věže. Katka o tom napsala článek.

Patron skautů, Sv. Jiří, na wikipedii.

Děkujeme MěÚ Vyškov za vstřícnost a podporu při přípavě akce.

Morty | 12. 4. 2010

Hodina Země

wh

31. 7. 2007 2,2 miliónu domácností a firem v Sydney zhaslo na hodinu svá světla. V roce 2008 už zhaslo i Koloseum, Times Square... V roce 2009 zhaslo devět z deseti nejlidnatějších měst, sfinga, socha Krista v Brazílii, Eiffelova věž... Dnes (27. 3.) v 20:30 zhasne i radnice a kostely ve Vyškově. Jednoduchým vypnutím světla se můžeš i ty připojit k největší dobrovolné akci světa a dát tak najevo, že si uvědomuješ odpovědnost za budoucnost Země.

Jestli chceš, tak se můžeme společně sejít ve 20:30 na Masarykově náměstí u velké svíčky ve skleněném válci a poslechnout si pravdivý příběh o civilizaci, která doplatila na své nakládání s přírodou a jejími zdroji, nebo si jen tak povyprávět. (Možná by se hodilo něco, na co si sedneš.)

Akci pořádá WWF a podporuje světová skautská organizace a místní organizace na ochranu přírody.

Podívej se na video níže na stránce!

Martin | 27. 3. 2010

Olomouc

old

...Další den byli vzbuzeni rádcové v 6:30, aby nakoupili potraviny na snídani. Ostatní členové družin zatím mohli ještě spát... Večer jsme šli popřát skautkám ke dni sesterství tak správně jak se má -s darem, písní a květinou. Oni nám dali na oplátku dorty, které samy upekly a zazpívali jsme si spolu.

Tadeᚠ| 25. 2. 2010

Omluv se Edovi

old

Můžeš i teď, ale od nového roku svou neúčast omlouvej výhradně Edovi. Jak na to, jsme si ukázali na oddílovce, ale určitě na to přijdeš i sám.

Ing. Eda je zaměstnanec společnosti Google Inc. a stará se našemu oddílu o docházku. Jak se můžete podívat, používá k tomu nejmodernější technologie. Více o Edovi se můžete dozvědět na jeho stránkách.

Martin | 6. 12. 2009

Závody v uzlování

old

27. 11. 2009, klubovna Arnošta Vršky

15:00 - 17:00 vlčata a světlušky

17:00 - 19:00 skauti a skautky

Závodí se v 6ti základních uzlech, tak trénuj a ukaž co v tobě je!!!

Morty | 17. 11. 2009

vlcatavyskov.skauting.cz

old

Jak jste si asi všimli nᚠoddíl se jmenuje stejně jako smečka vlčat - Kondoři. Taky vás asi nepřekvapí, že to není náhoda. Nᚠoddíl vznikl před patnácti lety právě z této smečky. A tak jak jsme zdědili název po smečce, tak smečka zdědila logo po nás.

Jsme rádi, že se vlčata rozhodli takhle symbolizovat vzájemné přátelství našich oddílů.

Podívejte se na aplikaci na právě se rodícím webu od Ježka (toho co není milovníkem památek).

Martin Pavlun | 2. 11. 2009

Hard rock

old

18% skautů ve Vyškově poslouchalo v roce 1995 hard rock. Co je to proti folku, který poslouchalo 65% skautů.

Letos máme 15 let a řekli jsme si, že by stálo za to, se ohlédnout. Začal jsem s průzkumem naší skříně a pro začátek vám nabídnu krátkou ochutnávku.

Nejen o tom co kdo poslouchá, kdo měl přezdívku Hezoun nebo jak vypadal jeden z posledních plesů se dočtete v časopisech z roku 1995 a 1997.

Zjistit, že hrubky se dělaly v kronikách už od pradávna, můžete v kompilátu ze všech našich kronik do roku 2001.

Taky se můžete podívat, že i lidé, o kterých vás to ani nenapadlo, byli taky malí smrci.

Martin Pavlun | 28. 9. 2009

Jak na Sacculus pytlíček?

sac

Abys mohl hrát Sacculus, potřebuješ pytlíček na barevné kamínky. Kamínky už mᚠz první výpravy, ale pytlíček je úkol pro tebe. Nabízíme ti jednoduchý návod, ale nenech se jím omezovat. Pokud mᚠlepší nápad, udělej si pytlíček podle sebe. Pokud nevíš, jak se šije, popros maminku, aby ti to ukázala.

Martin Pavlun | 3. 9. 2009

48 hodin bez ničeho: Propařil noc a spal na nejvyšším bodě okresu

boža

Mezerami v zapnuté celtě prosvítaly první sluneční paprsky. Náhle je překryl čísi stín. „Vstávej, mᚠ5 minut na to, aby ses připravil.“ Ten stín byl Martin, vůdce oddílu. To on uděluje povolení ke splnění výzev. Rychle jsem se vyhrabal ze spacáku, oblékl se a vyšel ven ze stanu na louku prozářenou sluncem a třpytící se kapkami rosy. Tušil jsem, že nadešel čas splnit nejdrsnější výzvu ve stezce. Výzvu, kterou není hanba vzdát…

Martin Pavlun | 25. 8. 2009

Příběh č. 17

design

Za pár týdnů to bude 20 let od pádu komunismu u nás. Na táboře jsme si četli příběhy lidí, kteří utíkali za svobodou přes železnou oponu. Přečtěte si příběh číslo 17:

Bylo to krásné červencové ráno roku 1949. Sedm mladých skautů, kteří měli v úmyslu odejít za hranice, se právě probouzelo ve stanech na úbočí Vlašského hřebene v Jizerských horách. V tu chvíli už ale bylo jejich ležení obklíčeno snad třemi stovkami ozbrojených příslušníků komunisty ovládaného Sboru národní bezpečnosti...

Podívejte se na krátký film pro děti o železné oponě.

Martin Pavlun | 13. 8. 2009

Na tábor zdarma

design

Nabízíme zdarma 2 místa na táboře pro děti postižené povodní. Jsme oddíl skautů, a proto musí jít o chlapce ve věku 11 - 15 let. Tábor se koná ve dnech 24. 7. - 12. 8., ale lze se domluvit na kratší dobu. Tábořiště: Kulířov (okr. Blansko) , ale děti si můžeme vyzvednout ve Vyškově na nádraží. Po domluvě můžeme poskytnout většinu vybavení.

Prosíme kontaktujte nás pomocí humanitárních organizací nebo krajského úřadu.

Skaut je prospěšný a pomáhá jiným.
(ze skautského zákona)
Martin Pavlun | 13. 7. 2009

Nový design

design

Jak jste si doufám všimli, tyto stránky změnili po 22 měsících podobu. Doufám, že se vám líbí. Na rovinu - dalo mi to spoustu práce a drobná pochvala v návštěvní knize vážně potěší.

Protože je velká část věcí dělaná znovu, tak se vám může stát, že něco nepřečtete nebo vám nějaká část uletí a vy nevíte kam. Prosím nenechávejte si to pro sebe a napište mi o tom.

Děkujeme Rváčovi za původní verzi webu.

Martin Pavlun | 26. 6. 2009

Svojsíkáč

svojsikac

V tomto roce proběhl svojsíkův závod. V základním kole v Bojanovicích jsme se umístili na prvním, čtvrtém a šestém místě. Medvědi, kteří postoupili do krajského kola, se v něm umístili na úžasném třetím místě.

Martin Pavlun | 26. 6. 2009
ďťż